Rosalie Hale

Rosalie Vám o svém životě poví ze svého pohledu:

Můj lidský svět byl mnohem jednodušší. Psal se rok 1933 – Bylo mi osmnáct a byla jsem krásná. Můj život byl dokonalý. Moji rodiče byli typičtí představitelé střední třídy. Otec měl stálé zaměstnání v bance, na které, jak si teď uvědomuju, byl pyšný – považoval svůj majetek za odměnu za svůj talent a tvrdou práci, a nepřiznával si, že má prostě štěstí. Já jsem tehdy všechno brala jako samozřejmost; u nás doma to vypadalo, jako kdyby velká hospodářská krize byla jenom protivná pomluva. Samozřejmě jsem vídala chudé lidi, ty, kteří neměli štěstí. Můj otec ve mně pěstoval přesvědčení, že si za svoje potíže můžou sami.

Úkolem matky bylo udržovat dům – a mě a mé dva mladší bratry – v bezvadném pořádku. Bylo jasné, že jsem byla jak její první starostí, tak jejím miláčkem. Tehdy jsem to plně nechápala, ale vždycky jsem si tak nějak mlhavě uvědomovala, že moji rodiče nejsou spokojení s tím, co mají, i když toho měli mnohem víc než většina ostatních. Oni chtěli víc. Měli společenské ambice – dneska by se možná řeklo, že byli kariéristi. Moje krása pro ně byla jako dar. Viděli v ní mnohem větší potenciál než já.

Oni spokojení nebyli, – ale já ano. Byla jsem nadšená, že jsem, kdo jsem, že jsem Rosalie Haleová. Od mých dvanáctých narozenin se po mně muži dívali všude, kam jsem přišla, a to mě těšilo. Dělalo mi dobře, když moje kamarádky závistivě vzdychaly, kdykoliv se dotkly mých vlasů. Byla jsem šťastná, že je na mě matka pyšná a že mi otec ochotně kupuje krásné šaty.

Věděla jsem přesně, co chci od života, a nezdálo se, že bych to neměla dostat. Chtěla jsem muže, který mě bude milovat a zbožňovat. Chtěla jsem mít velkou svatbu se spoustou květin, aby mě všichni lidé z města viděli, jak kráčím uličkou zavěšená do otce, a říkali si, že jsem ta nejkrásnější nevěsta na světě. Potřebovala jsem k životu obdiv tak jako vzduch, Bello. Bylo to pošetilé a povrchní, ale já jsem byla spokojená.

Moji rodiče na mě měli takový vliv, že jsem toužila i po všech těch materiálních věcech. Chtěla jsem elegantně zařízený velký dům, který by uklízel někdo jiný, a moderní kuchyni, v které by vařil někdo jiný. Jak ti říkám, byla jsem povrchní. Mladá a naprosto povrchní. A neviděla jsem žádný důvod, proč by se mi to nemělo splnit.

Na pár věcech mi obzvlášť záleželo. Hlavně na jedné. Moje nejlepší kamarádka se jmenovala Vera. Vdávala se mladá, bylo jí jenom sedmnáct. Vzala si muže, kterého by moji rodiče rozhodně nepovažovali za dobrou partii – tesaře. O rok později se jim narodil syn, krásný chlapeček s dolíčky a kudrnatými černými vlásky. Bylo to poprvé za celý můj dosavadní život, kdy jsem pocítila skutečnou závist.

Toužila jsem po vlastním miminku. Chtěla jsem vlastní dům a manžela, který by mě políbil po návratu z práce – jako to měla Vera. Jenom v mých představách ten dům vypadal jinak než Veřin…

V Rochesteru žila jedna vznešená rodina – ironií osudu se jmenovali Kingovi. Royce King vlastnil banku, v které můj otec pracoval, a patřily mu skoro všechny ostatní výnosné podniky ve městě. Tam mě jeho syn, Royce King Druhý spatřil poprvé. 

Měl převzít místo ředitele banky, a tak si začal obcházet jednotlivé posty. O dva dny později moje matka jakoby náhodou zapomněla poslat oběd za otcem do práce. Pamatuju si, že jsem nechápala, proč trvá na tom, abych si oblékla bílé hedvábné šaty a vyčesala si vlasy, když mám jen zaběhnout do banky.

Nevšimla jsem si nijak zvlášť, že mě Royce pozoruje. Každý mě pozoroval. Ale toho večera přišly první růže. Po dobu našeho namlouvání mi každý večer poslal kytici růží. Můj pokoj jimi přetékal. Došlo to tak daleko, že když jsem šla ven, voněla jsem růžemi.

 

Royce byl také hezký. Měl světlejší vlasy než já a bleděmodré oči. Jednou řekl, že mám oči jako fialky, a pak mi kromě růží začal posílat i ty fialky.

 

Moji rodiče to schvalovali – mírně řečeno. O něčem takovém vždycky snili. A zdálo se, že Royce je všechno, o čem jsem snila já. Princ z pohádky, který přišel, abych se vedle něj stala princeznou. Všechno co jsem chtěla, ale přesto ne víc, než jsem očekávala. Ještě jsme se neznali ani dva měsíce, a už jsme byli zasnoubeni.

 

Moc času o samotě ve dvou jsme nestrávili. Royce mi tvrdil, že má v práci moc úkolů, a když jsme byli spolu, dělalo mu dobře, když se po nás lidé dívali, když viděli, jak si mě vede. Mně se to taky líbilo. Znamenalo to spoustu večírků, plesů a krásných šatů. Jméno King ti otvíralo každé dveře, lidé ti na přivítanou prostírali pod nohy červený koberec.

 

Zasnoubení netrvalo dlouho. Začala se plánovat velkolepá svatba. Měly se v ní naplnit všechny moje tužby. Byla jsem naprosto šťastná. Když jsem navštívila Veru, už jsem jí nezáviděla. Představovala jsem si své světlovlasé děti, jak si hrají na rozlehlých trávnících rodinného panství Kingových, a bylo mi jí líto.

Byla jsem toho večera u Very.Její maličký Henry byl vážně líbezný, samý úsměv a dolíčky – zrovna se naučil sedět. Když jsem odcházela, Vera mě vyprovázela ke dveřím, děťátko v náručí a po boku manžela s paží ovinutou kolem jejího pasu. Políbil ji na tvář, když si myslel, že se nedívám. To mě trápilo. Když mě Royce líbal, nikdy to nebylo takové – takové něžné… Rychle jsem tu myšlenku zapudila. Royce byl můj princ. Jednoho dne budu královnou.

Na ulicích byla tma, lampy už svítily. Ani jsem si neuvědomila, jak je pozdě.Taky byla zima. Velká zima na konec dubna. Svatba měla být už za týden, a já jsem si cestou domů dělala starosti s počasím – to si jasně pamatuju. Pamatuju si každý detail té noci. Tolik jsem se k tomu upínala… zpočátku. Nemyslela jsem na nic jiného. A tak si to pamatuju, zatímco tolik příjemnějších vzpomínek mi totálně vybledlo…

Ano, dělala jsem si starosti s počasím. …Nechtěla jsem, aby se svatba musela odehrávat uvnitř…

Byla jsem pár ulic od našeho domu, když jsem je uslyšela. Pod rozbitou pouliční lampou stála skupinka mužů, kteří se hlučně smáli. Byli opilí. Zamrzelo mě, že jsem dřív nezavolala otci, aby mě odvezl domů, ale cesta byla tak krátká, že mi to připadalo směšné. A pak mě zavolal jménem.

 

‚Rose!‘ zakřičel a ostatní se hloupě smáli.

 

Nevšimla jsem si, že jsou ti opilci tak dobře oblečení. Byl to Royce a pár jeho přátel, synů bohatých občanů města.

 

‚Tady je moje Rose!‘ zakřičel Royce a smál se s nimi a znělo to stejně tak hloupě. ‚Jdeš pozdě. Je nám zima, nechala jsi nás moc dlouho čekat.‘

 

Nikdy předtím jsem ho neviděla opilého. Sem tam přípitek na večírku. Říkal mi, že nemá rád šampaňské. Nedošlo mi, že dává přednost něčemu silnějšímu.

 

Měl nového přítele – přítelova přítele, který přijel z Atlanty.

 

‚Co jsem ti říkal, Johne,‘ hulákal Royce, popadl mě za paži a táhl mě blíž. ‚Není rozkošnější než všechny ty broskvičky tam u vás v Georgii?‘

 

Ten muž jménem John byl tmavovlasý a opálený. Prohlédl si mě, jako bych byla kůň, kterého chce koupit.

 

‚Těžko říct,‘ protáhl pomalu. ‚Je celá zakrytá.‘

 

Smáli se, Royce s nimi.

 

Najednou mi Royce strhl z ramen sako – byl to dárek od něj –, až měděné knoflíky upadaly. Rozsypaly se po celé ulici.

 

‚Ukaž se mu, jaká jsi pěkná, Rose!‘ Znovu se zasmál a pak mi z hlavy strhl klobouk. Jehlice mi trhaly vlasy u kořínků a já jsem vykřikla bolestí. Zdálo se, že se jim to líbí – zvuk mé bolesti…

Nechali mě ležet na ulici a se smíchem vrávorali pryč. Mysleli si, že jsem mrtvá. Utahovali si z Royce, že si bude muset najít novou nevěstu. On se smál a říkal, že se napřed bude muset naučit trochu trpělivosti.

 

Ležela jsem a čekala, že zemřu. Byla mi zima a překvapilo mě, že mi to vadí, když jsem cítila takovou bolest. Začínalo sněžit a já jsem se divila, proč neumírám. Nemohla jsem se dočkat, až nastane smrt a moje bolest skončí. Trvalo to moc dlouho…

 

Tak mě našel Carlisle. Ucítil krev a přišel zjistit, odkud se vzala. Pamatuju si, že mi vadilo, když mě začal ošetřovat a snažil se mi zachránit život. Nikdy jsem neměla ráda doktora Cullena, ani jeho ženu a jejího bratra – za kterého se Edward tou dobou vydával. Zlobilo mě, že jsou krásnější než já, zvláště ti dva muži. Ale oni do společnosti nechodili, takže jsem je viděla jenom jednou nebo dvakrát.

 

Myslela jsem, že jsem zemřela, když mě v náručí zvedl ze země a rozběhl se – to kvůli té rychlosti –, připadalo mi, jako bych letěla. Vzpomínám si, že jsem byla zděšená, že bolest nepřestává…

 

Pak si pamatuju jasnou místnost, kde bylo teplo. Upadala jsem do bezvědomí a byla jsem vděčná, že bolest začíná polevovat. Ale najednou mě začalo řezat něco ostrého, v krku, do zápěstí, do kotníků. Šokovaně jsem vykřikla a napadlo mě, že mě tam přinesl, aby mi ještě víc ubližoval. Pak mě po celém těle začal pálit oheň a já jsem nedovedla myslet na nic jiného. Prosila jsem ho, aby mě zabil. Když se Esme s Edwardem vrátili domů, taky jsem je prosila, aby mě zabili. Carlisle seděl vedle mě. Držel mě za ruku a říkal, že je mu to líto a sliboval, že už to skončí. Pověděl mi všechno a občas jsem ho poslouchala. Pověděl mi, čím je, čím se stávám já. Nevěřila jsem mu. Omlouval se pokaždé, když jsem vykřikla.

****

Rosalie přišla do rodiny Cullenu v roce 1933. Carlisle ji přeměnil a myslel si že bude Edwardovou družkou, ale mezi Edwardem a Rosalii nikdy nevzniklo víc než sourozenecké pouto. V roce 1935 Rosalie objevila Emmetta napadeněho medvědem a odnesla ho ke Carlisleovi aby ho přeměnil. Emmett a Rosalie se několikrát vzali. Rosalie ze začátku neměla Bellu ráda , protože byla jediná jiná.V Rozbřesku se začalo všechno obracet od kamarádského pozdravu až po přátelské obejmutí a sesterských rad. Rosalie má stejné příjmení jako Jasper. Prý si jsou tak podobní že si je občas pletou s dvojčaty. Proto Jasper příjmul příjmení Hale.

 

Auto:  BMW M3 convertible