Kapitola 18. - Touha

Běžel jsem lesem bez jakékoli námahy. I po všech těch letech, to bylo ještě stále osvěžující.Rychlost jakou jsem se pohyboval to byl pro mě pocit uvolnění,protože vzduch se rychle pohyboval kolem mě. Cítil jsem se volný.Pro člověka by to bylo nemožné,pohybovat se tak rychle přes kameny,stromy a kluzkou půdu. Bella byla stále ještě pevně propletená na mých zádech a oteplovala mou studenou kůži.Vítr bičoval její vůni za mnou ale protože měla ruce kolem mého krku mohl jsem vdechovat její teplou vůni. Zajímalo mě na co v těchto chvílích myslí. Všechno,na co jsem byl schopen myslet bylo jak jsem schopen jí držet, mít jí na hrudi a neublížit jí když jsme byli na louce.Jak mě lákala její vůně a jestli by si přála její teplé rty na mých. Možná bych mohl? Pokud bych použil správné množství tlaku,ale nechci jí ublížit a za pár minut jsme byli na silnici vedle auta.

 

"Opojné,viď?" Zeptal jsem se,nadšeně. Ani se nepohnula ani nic neříkala. Její stisk byl stejně bezpečný, jako bych stále ještě běžel. Čekal jsem.Přesto nevydala ani hlásku i když jsem věděl že je naživu, cítil jsem její tep a cítil jsem její dech. Čekal jsem další sekundu, a stále nic.

 

"Bello?" Zeptal jsem se nyní. Konečně promluvila, ale její hlas byl napjatý ,,Myslím, že si musím lehnout," vydechla. Okamžitě jsem byl nervózní. Po celý den na louce, jsem udělal chybu, a neuvědomil jsem si to?

 

Musel jsem se omluvit:  "Ach, promiň." Stál jsem tam stále čekal na její uvolnění. Upřímně řečeno nechtěl jsem to ale nenasytná touha byla rozpuštěna díky mé rostoucí panice. "Myslím, že potřebuji pomoc," přiznala. Zasmál jsem se pod nos, ale to bylo proto, že se mi ulevilo, ne proto, že by mě to rozesmálo. Položil jsem ruce na zamčené prsty a jemně jsem je vytáhl od sebe a vzal jí do náruče. Díval jsem se jí do očí a v té chvíli jsem jí nikdy nechtěl dát dolů. Její teplo, její vůně, vše mě nutilo jí zabít, přesto jsem nechtěl, můj hlad byl přesně o lásce a obdivu který jsem k ní cítil. Myslel jsem, že bych mohl dát mé rty na její . Možná to nebyla nejlepší doba ona se zdála být trochu slabá.Pomalu,přestože jsem nechtěl jsem jí sundal dolů. Jemně, jak jsem mohl, jako kdyby byla mimořádně křehká,což byla. Teď, když už není v mém náručí, mohl jsem se soustředit na své blaho, aniž bych se rozptyloval.

 

"Jak se cítíš?" Zeptal jsem se, stále nervózní. Vypadala, jako by se nemohla soustředit "Na omdlení, myslím." Z mých roků lékařské školy, jsem si uvědomil, že musí mít nemoc z pohybu,nechtěl jsem na to myslet než udělám další chybu. "Skloň hlavu mezi kolena." Trval jsem na svém. Poslechla, a snížila se k zemi a jemně položila hlavu mezi kolena a pevně zavřela oči. Přesunul jsem se k ní blíž, snížil jsem se k zemi také. Seděl jsem vedle ní,myslel jsem jestli jsem jí neublížil.Ta myšlenka poslala ostrý střep bolesti do mého těla. Zíral jsem na ni několik minut. Nakonec zvedla hlavu a stále vypadala trochu špatně. Její oči byly stále zavřené. Měla stejný výraz v  tváři jako v den,když jsem ji našel v podstatě ležící na zemi, zotavovla se ze zatočení hlavy kvůli krvi na biologii.

 

 "Asi to nebyl nejlepší nápad," přemýšlel jsem. Vzpomněl jsem si na chvíli, než jsme odjeli na louku. .Vzpomněl jsem si jak jsme leželi na louce. Dál jsem zíral na ni, ona byla trochu zelená a její pleť začala ztrácet všechny barvy.

 

 "Ne,  bylo velmi zajímavé," Snažila se, aby to znělo věrohodně. 

 

"Haha Jsi bílá jako duch -! Ne, ty jsi bílá jako já"Zvolal jsem.

 

 "Myslím, že jsem měla mít zavřené oči," dodala.

 

 "Pamatuj si to pro příště," Bude zde příště? "Příště!" zasténala. Nemohl jsem potlačit smích.

 

 "Nesměj se " zabručela, i když vím, že na mě není naštvaná. Její tvář pomalu začala získávat svoje barvy. Její oči byly stále pevně zavřené. Neslyšel jsem, co si myslí, a jeden z mála způsobů jak to zjistit bylo podívat se do jejích hlubokých očí. Kde jsem mohl obvykle rozluštit její myšlenky. S nimi jsem neměl uzavřenou její mysl a chtěl jsem ji poprosit aby je otevřela.  "Otevři oči, Bello," zašeptal jsem. Otevřela oči . Pak vypadala jako omráčená. Nebyla nervózní, když jsem četl v jejích očích, byly stejně absorbovány, jako když jsem  v její blízkosti. Její oči pokynuli, abych se přiblížil.

 

 "Když jsem běžel, myslel jsem na to..." zaváhal jsem.

 

 Bella mě přerušila:  "Abys nenarazil do stromů, doufám."

 

" Hlupáčku" zasmál jsem se, "Běhání je pro mě druhá přirozenost, na to nemusím myslet." 

 

"Vejtaho" zabručela. Usmál jsem se,a znovu jsem dostal chuť na ní.

 

 "Ne," zašeptal jsem, "Myslel jsem na to, že chci něco zkusit." 

 

Pomalu jsem přesunul ruce na tvář a držel ji pevně v dlaních. Přestala dýchat,dostal jsem strach že jsem udělal něco špatně. Váhal jsem, ale dál zírala na mě s hladem v očích. Tolik emocí zuřilo skrze mne najednou, touha, vášeň, žízeň. Začal jsem se naklánět blíž k ní, až naše rty byly jen centimetr od sebe. Zavřela oči.Zastavil jsem se, když jsem cítil, elektřinu proudící mezi námi . Každý centimetr který jsem se přiblížil k ní, nové emoce poletovaly v mém těle. Byl jsem pod kontrolou, cítil jsem to.Pokračoval jsem dokud mé rty jakoby lehce broušené proti jejím pružným teplým rtům se nedotkly. Přitiskl jsem trochu více , až se naše rty pohybovaly mezi sebou, její sladký dech mě obklopuje a její chuť je jako výbuch v puse, a chutná to mnohem lépe než jakákoliv krev co jsem kdy ochutnal. Slyšel jsem, jak jí srdce bušilo a cítil jsem jak je její kůže stále teplejší. Naše rty byly pootevřené jen na vteřinu v době když popadla dech. Dýchala nyní těžce. Najednou, vydechla a ruce mi dala kolem krku. Objal jsem ji zpátky divoce. Ona si mě přitáhla blíž. Její ústa byla teplá a příjemná. Rozevřela rty kvůli dýchání. Její vůně spěchala skrze mne a netvor ve mně drápal do krku. Zaťal jsem zuby a pak jsem ztuhl. Nechtěla mě pustit. Já se také ji nechtěl pustit, chtěl jsem, k ní blíž. Nikdy jsem tento pocit necítil. Nemohl jsem to nechat pokračovat, bez chyb, křikl jsem na sebe. Moje ruce byly stále ovinuté kolem jejího obličeje, a já se pomalu, ale silně, tlačil od Belly pryč. Otevřela oči.

 

 "Jejda," vydechla.

 

 "To je slabé slovo." Odpověděl jsem.

 

Četla v mé tváři. Věděl jsem, že to mohla říct, že jsem cítil několik různých emocí.Vnitřně jsem se sebou bojoval jestli jí mám políbit znovu. Můj hlad touha bušila do mého těla. Každým úrazem elektrickým proudem se mi chtělo dát ji k sobě.

 

 "Mám ...?" zeptala se, když jsem pochopil její nevyřčenou otázku. Snažila se vymotat se ze mě, ale já bych ji nenechal. Vlastně, nemohl jsem ji nechat. Držel jsem ji na místě, odmítl jsem nechat ji jít. Vzal jsem několik doušků vzduchu a cítil ohnivou žízeň hořet v krku. Pokaždé, když se nadechnu je to stále jednodušší , s každým dechem mé přání, abych ji políbil rostlo.

 

"Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku, prosím," prosil jsem, nechtěl jsem ji nikdy nechat jít.

 

 Dívala se mi do očí,určitě pozorovala ten vnitřní boj, nemohl jsem se dočkat, až se naše těla zase dají dohromady. Jsou vhodná pro to tak dokonale, ale nemohl jsem dělat žádné další chyby. Kdybych jí ublížil. Dál jsem se jí díval do očí. Tento polibek ... Bylo to nejpříjemnější, co jsem kdy udělal. Usmál jsem se na ni náhodně.

 

 "Tak," zvolal jsem.

 

"Dá se to vydržet?" zeptala se. Přípustné? To byl nejúžasnější zážitek, který jsem kdy měl, mohu to říct? Zasmál jsem se hlasitě nad absurditou.

 

 "Jsem silnější, než jsem si myslel. Je dobré to vědět." Vysvětlil jsem.

 

 "Kéž bych mohla říct to samé. Omlouvám se," odpověděla s rozpustilým úsměvem. Byl jsem vysoce , nadšený.

 

 "Ty jsi jenom člověk, konec konců." řekl jsem  

 

"Díky moc," řekla ostře.

 

Rychle jsem vstal a nabídl jí ruku, něco, co jsem nikdy předtím neudělal, ale po dnešním odpoledni, a po polibku, jsem si uvědomil, že kontakt s ní není něco, čemu bych se měl vyhýbat. Podívala se na mou ruku překvapeně, ale natáhla se bez zaváhání... to teplo bylo nesmírně příjemné. . Ona se zakymácela na nohou, ale pořád jsem ji držel za ruku, abych jí podepřel, nechtěl jsem ji pustit.

 

 "Pořád je ti slabo z toho běhu? Nebo tě odrovnalo, jak dokonale líbám?" Zeptal jsem se žertem. 

 

"Nevím jistě, pořád jsem obluzená," odpověděla, "Ale myslím, že je to od obojího trochu."

 

 Jaké to byly úžasné pocity, které jsem měl. Cítil jsem se tak veselý jako by mě nic v tomto světě, nemohlo zkazit mou náladu. . Díval jsem se na ni a pak si vzpomněl, že ona trvala na řízení.

 

 "Možná bys mě měla nechat řídit." nabídl jsem se. 

 

"Zbláznil ses?" protestovala.

 

 "Umím řídit líp než ty, když máš svůj nejlepší den. Máš mnohem pomalejší reflexy. " vysvětloval jsem.

 

 "To je jistě pravda, ale obávám se, že ani moje nervy, ani moje auto by tvoje řízení nemusely vydržet."

 

 "Trochu důvěry prosím, Bello,"

 

 Opravdu , že bych nemohl zvládnout řídit její auto? Byla nervózní, že bych jí ublížil, po všem,čím jsme si dnes prošli ?Díval jsem se na ni pak jsem viděl  jak svírala něco v kapse, její klíče...to  není pochyb. Sevřela rty.. Zavrtěla hlavou s úsměvem, zatímco její rty byly pořád pevné.

 

 "Ne. Ani náhodou." Řekla.

 

 Zvedl jsem nevěřícně obočí. Nemohl jsem uvěřit, že by mi  nedovolila řídit. Ustoupil jsem šla kolem mě a já jsem sledoval, její nevyvážené kroky. Strčil jsem ruku a chytil ji kolem pasu, odmítl jsem nechat ji jít. 

 

"Bello, už mě stálo hodně úsilí, abych tě udržel naživu. Nehodlám tě pustit za volant, když ani nedokážeš jít rovně. Navíc, přítel nenechá přítele řídit opilého. " dodal jsem a hravě se zasmál. 

 

"Opilého?" ušklíbla se.

 

 "Jsi obluzená samotnou mojí přítomností." usmál jsem se na ni, i když jsem to byl já, kdo byl pod vlivem její přítomnosti.

 

 "To nemůžu popřít." přiznala s povzdechem.

 

Přísahám, že v té chvíli bych asi cítil svůj srdeční tep. Odtáhla ruku z kapsy a držela klíč. Zvedla ruku a otevřela jí a já jsem se díval na klíč a popadl ho před tím, než dopadl na zem, bez námahy.

 

 "Jeď pomalu - můj náklaďáček je v důchodovém věku" zamumlala. 

 

"Velmi rozumné," souhlasil jsem.

 

 "A tebe to vůbec nazasahuje?" zeptala se mě, s trochou bolestí v hlase, "Moje přítomnost?" 

 

Všechny pocity z toho odpoledne se vrátili zpět do mého těla a já jsem se okamžitě nemohl dočkat, až ji budu držet v náručí a uklidním jí. Bezmyšlenkovitě jsem se sklonil a dotkl se jí mými rty na bradě, kde jsem pomalu sledoval linii od ucha až k bradě, protože jsem věděl, že kdybych místo toho dal mé rty na její v tu chvíli by se nezastavila a přitiskla by mě k hrudi.Zachvěla se, a poslala střely elektřiny do mého těla.

 

 "Bez ohledu na to," zašeptal jsem, "já mám lepší reflexy."

 

 Jel jsem s Bellyným náklaďáčkem s lehkostí. Pořád jsem jel pomalu v žádném spěchu, abych ji přivedl zpátky. Během jízdy jsem ji dal jednu ruku pevně do dlaní. Okna byla otevřená dolů a vítr bičoval její vůni všude kolem mě. Pustil jsem rádio a začal zpívat spolu s písní, která hrála.. Bella nespouštěla oči od mé tváře, a vracel jsem ji její pohled tak často, jak to bylo možné.

 

 "Máš rád hudbu z padesátých let?" zeptala se.

 

 "Muzika v padesátých letech byla dobrá. Mnohem lepší než v šedesátých letech, nebo sedmdesátých letech, br!" Zachvěl jsem se. "Osmdesátá léta byla snesitelná." Vysvětlil jsem jí. Uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu, když se zeptala:

 

 "Řekneš mi někdy kolik je ti let?" ale její tvář byla měkká.

 

 "Záleží na tom hodně?" Usmál jsem se, doufal jsem , že nebude problém stisknout obavy, že by se jí nelíbilo, co by slyšela.

 

 "Ne, ale pořád si říkám ...Nic tě v noci neudrží vzhůru tolik jako nevyřešené tajemství" Zamračila se.

 

 "Nevím, jestli tě to nerozruší," dumal jsem. Po několika minutách trvala na svém.

 

 "Zkus to."

 

 Vzdychl jsem si, otočil se a můj pohled na ni mi pomohl uvědomit si že jí nemůžu lhát ...Udržet tajemství před ní by bylo neúnosné. Otočil jsem se a podíval se do slunce. "Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901." Pak jsem se zastavil a podíval se na její výraz obličeje. Nebyla znát žádné emoce na její tváři. Moje rty se kroutily na své fasádě, ale pokračoval jsem,  "Carlisle mě našel v nemocnici v létě 1918. Bylo sedmnáct,a umíral jsem na španělskou chřipku." Vysvětlil jsem.

 

 

Vydechl jsem a otočil se a podíval se na ni, měl jsem strach z toho že jsem řekl příliš mnoho. Nevím proč, ale pokračoval jsem, odmítal jsem, mít tajemství mezi námi. "Nevzpomínám si na to dobře - je to velmi dávno, a lidské vzpomínky vyblednou."řekl jsem. "Pamatuju si, jak to bylo, když mě Carlisle zachránil. Není to jednoduchá věc, ne něco, na co bys mohla zapomenout." Řekl jsem jí. Chtěl jsem jí říct pravdu, ale některé věci, jako jak bolestivá je transformace, a jak bolestné by to mohlo být, nebylo něco, co jsem chtěl sdělit. 

 

"Co tvoji rodiče?" trvala na více informacích.

 

 "Ti už na tu nemoc zemřeli. Byl jsem sám. To je důvod, proč si mě vybral. . V tom chaosu epidemie si nikdo neuvědomil že jsem pryč."

 

 "Jak tě zachránil ...?" zeptala se.

Tam nebyl žádný jiný způsob, jak bych vysvětlil transformační proces, a tak jsem se ho snažil vysvětlit, s minimem detailů, jak jen to bylo možné, "Bylo to těžké. Ne každýmá to sebeovládání nutné pro toaby se to podařilo. Ale Carlisle byl vždycky ten nejlidštější, nejsoucitnější z nás...Myslím, že v průběhu celé historie bys nenašla jemu podobného. "odmlčel jsem se, "Pro mě to bylo prostě velmi, velmi bolestivé ."

 

 A to bylo vše, co bych řekl, kdyby se zeptala na něco víc, tak bych odmítnul. Zíral jsem na ni a pak byla vidět zvědavost v jejích očích ale já jsem nechtěl nic víc vysvětlovat."Udělal to z osamělosti. To je obvykle důvod volby. Byl jsem první v Carlislově rodině, ačkoliv brzy poté našel Esme. Spadla z útesu. V nemocnici ji přinesl rovnou do márnice, ačkoliv její srdce stále tlouklo . "Objasnil jsem.

 

 "Takže tedy musíš umírat, aby ses stal..." Ona neřekla poslední slovo, a já jsem jí za to byl vděčný.

 

 "Ne, to jenom Carlisle. Nikdy by to neudělal někomu kdo by měl jinou možnost." Mluvil jsem o něm s úctou, "Říká ovšem, že je t snadnější, když je  krev slabá." Slunce nakonec zašlo pod obzorem a já jsem se díval dolů po temné silnici.

 

 "A Emmett a Rosalie?" Ptala se. Byla zvědavá na naší rodinu, a já jsem jí nutně chtěl říct co si přála.

 

 "Carlisle přivedl Rosalii do naší rodiny jako třetí.Až mnohem později mi došlo, že doufal, že Rosalie se mi stane tím čím pro něj byla Esme."Obrátil jsem oči v sloup.

 

  "Ale já jsem ji nikdy nebral jinak než jako sestru. Rosalie si pa o dva roky později našla Emmetta. Byla na lovu- tenkrát jsme byli v Apalačských horách a ona našla medvěda, který se ho chystal dorazit. Přinesla ho zpátky ke Carlislovi, víc než sto mil, protože se bála, že by to sama nedokázala. Teprve teď začínám chápat, jak těžká pro ni ta cesta byla ." Zvedl jsem ruce a položil je na její obličej, kde jsem jí lehce přejížděl po tváři. "Ale dokázala to." Hledala více odpovědí.

 

 "Ano," zašeptal jsem, "Viděla v jeho obličeji něco, co jí dalo odvahu. A od té doby jsou spolu. Někdy žijí odděleně od nás jako manželé. Ale čím mladší předstíráme, že jsme, tím déle můžeme zůstat na jednom místě. Městeško Forks nám připadalo dokonalé, tak jsme se tu zapsali na střední školu."zasmál jsem se. " Předpokládám, že jim za pár let budeme muset jít na svatbu za znovu. "

 

 Když jsme teď spolu mluvili otevřeně zeptala se " A Alice a Jasper?"

 

 "Alice a Jasper jsou dvě velmi vzácné bytosti. Oba si vyvinuli svědomí, jak tomu říkáme, bez  nějakého vnějšího vedení. Jasper patřil do jiné ... rodiny, do velmi odlišného druhu rodiny.Měl z toho depresi, a putoval na  vlastní pěst. Alice ho našla. Jako já, tak i ona má některé dary nad rámec normy pro náš druh. "

 

Bella mě pak přerušila, "Vážně? Ale ty jsi říkal, že jsi jediný, kdo dokáže číst lidem myšlenky."

 

 " To je pravda, ona umí jiné věci. Ona vidí věci - věci, které se možná stanou, které přiházejí. Ale je to velmi subjektivní. Budoucnost není vytesaná do kamene.Věci se mění..." Vysvětlil jsem jí,a doufal, že tento kousek zprávy jí nevystraší. 

 

"Jaké věci vidí?" zeptala se.

 

 "Viděla Jaspera a poznala, že  ji hledá, dřív, než to poznal on sám. Viděla Carlislea a naši rodinu a společně si nás našli. Vždycky například vidí, když se přiblíží jiná skupina našeho druhu. A jakékoli hrozby, které mohou představovat."

 

 Vzpomněl jsem si, jak Alice a Jasper se ukázali v našem domě. Věděla, všechny naše jména a ptala se, do které místnosti by se mohla přestěhovat . Byl jsem na lovu, když poprvé přijela, a ona se rozhodla, že chce můj pokoj a zabalila všechny mé věci a dala je do garáže. 

 

Bellina otázka, mě vytáhla z přemýšlení "Jehodně takových ... vašeho druhu?" Vypadala překvapeně. Snažil jsem se ji uklidnit.

 

 "Ne, moc ne. Ale většina se neusadí na jednom místě. Jenom takový jako jsme my, ti, kdo se vzdali lovení lidí." Rychle jsem se podíval směrem k ní a doufal, že jsem neudělal další chybu. Ani se nehnula, takže jsem pokračoval "mohou trvale žít společně s lidmi. Našli jsme jen jednu další rodinu, jako je ta naše. v jedné malé vesnici na Aljašce. Nějakou dobu jsme žili společně, ale bylo nás tam tolik, že by si nás lidé  mohli všimnout. Ti z náš, kteří žijí jinak...mají tendencižít spolu." 

 

"A ti ostatní?" trvala na více informacích.

 

 " To jsou většinou kočkovníci. Všichni jsme tak někdy žili. Po čase, tě to unaví, jako všechno. Ale tu a tam na někoho narazíme, protože většina z nás dává přednost severu."

 

 "Proč?" zeptala se a já si uvědomil že jsem jí dal více informací, než jsem zamýšlel.

 

 

Zaparkoval jsem její vozidlo na příjezdové cestě , a pak vypnul vůz.Rozhodl jsem se teď nezmiňovat nic víc. "Myslíš, že bych ve slunečním světle mohl chodit po ulicích, aniž bych  působil dopravní nehody? Ení náhodou, že jsme si vybrali Olimpijský poloostrov, jedn z nejméně slunečných míst na světě. Je hezké, když můžeš ve dne chodit ven. Nevěřila bys, jak po víc než osmdesáti letech noční doba unavuje. "

 

 "Takže odtud pocházejí ty legendy?" zeptala se se zájmem. 

 

"Pravděpodobně," usmál jsem se. 

 

"A Alice přišla také z jiné rodiny, jako Jasper?" Bella se zeptala. Měla tolik otázek, ale tak jako tak jsem chtěl odpovědět.

 

  "Ne, a to je záhada. Alice si nepamatuje, na  lidský život vůbec. A ani neví, kdo ji vytvořil. Probudila se sama. Ať ji to udělal kdokoliv, odešel, a  nikdo z nás nemůže pochopit, proč, nebo jak to mohl udělat.. " Vysvětlil jsem jí. Náhle její žaludek zaduněl. Najednou jsem si uvědomil, že přes den jsem zapomněl ji nakrmit ! Okamžitě jsem byl naštvaný sám na sebe, a chtěl jsem se ujistit, že o to bude postaráno. 

 

"Promiň, zdržuji tě od večeře." Bylo mi to velmi líto.

 

 Snažila se hrát: "Jsem v pohodě, vážně."Ale její žaludek ještě stále vydával zvuky nespokojenosti.

 

 "Nikdy jsem nestrávil hodně času s někým kdo musí jíst. Zapomínám." Snažil jsem se vysvětlit, a doufal jsem, že se nezlobí na mě, stejně tak jako já.

 

 "Chci zůstat s tebou." Přiznala. Chtěl jsem s ní zůstat taky tak moc.

 

 "Nemůžu jít dovnitř?" Zeptal jsem se a doufal, že mě pozve. Oči se jí leskly , jako by na tu myšlenku myslela již dříve.

 

 "Ty bys chtěl?" zeptala se s vzrušením v hlase.

 

 "Ano, jestli to nevadí." Mé nadšení bylo tak silné že jsem neváhal ani sekundu otevřel jsem boční dveře, a pak ty na straně spolujezdce. Nikdy jsem nechtěl aby mě opustili ty pocity, které pulzovali skrze mě bylo to velmi příjemné. Bella neuhnula na můj okamžitý pohyb.

 

 "Velmi lidské," vyjádřila poklonu, sarkasticky.

 

"Něco se mi vybavuje." odpověděl jsem.

 

 Bella vystoupila z auta a my jsme se pomalu blížili k domovním dveřím. Šel jsem těsně vedle ní, a liboval si v tom jejím teplu a kráse. Bella se podívala směrem ke mně několikrát, jako by kontrolovala, jako by se ujišťovala že jsem tam. Než jsme dorazili k jejím dveřím, kráčel jsem před ní.. sundal jsem její klíč pod okapem a otevřel jí dveře.Šla dovnitř, ale zastavila se u rámu dveří, a uvědomila si.

 

 "Dveře byly odemčené?" zeptala se mě.

 

 "Ne, použil jsem klíč pod okapem," přiznal jsem se jí, a okamžitě si uvědomil svou chybu.Ona ví že přede mnou nikdy nepoužila klíč, a obrátila se ke mně. Dívala se na mě váhavě a zvedla obočí. Věděl jsem, že je čas ji říct pravdu.

 

 "Byl jsem na tebe zvědavý."

 

 "Ty jsi mě špehoval?" řekla s malou změnou v jejím hlase. Ona mě ale nepřesvědčila, že je naštvaná, věděl jsem, že mi bude odpuštěno.

 

 "Co jiného se dá dělat v noci?" Vysvětlil jsem.

 

 Odvrátila se ode mne, a já jsem rychle spěchal k ní a vstoupil do kuchyně, dříve než ona. Seděl jsem na židli u kuchyňského stolu. Bella se na mě stále dívala. Nakonec se ale odvrátila.Nenáviděl jsem to, když odvrátila své oči ode mne, já už jsem nemohl číst v její mysli pomocí jejích hlubokých hnědých očí. Díval jsem se na ní zvědavě.Jak hledá v lednici, až něco vytáhla. Bylo to cítit jako rajčata a oregano, ble.

 

 "Jak často?" zeptala se.

 

"Hmmm?" Zeptal jsem se. Byl jsem rozptylován mým vnitřním žvaněním.

 

Pořád se neotočila, když mluvila, jako kdyby věděla, že mi to dělá těžší, když jsem nemohl přečíst její výrazy.

 

 "Jak často sem chodíš?" zeptala se velmi tiše.

 

 "Chodím sem skoro každou noc," přiznal jsem se.  Otočila se a vír vzduchu, poslal její teplou vůni všude kolem mě.. V krku mě matně bolelo.

 

 "Proč?" zalapala po dechu.

 

 "Jsi velmi zajímavá, když spíš." Potlačil jsem smích.

 

 "Ne!" zalapala po dechu, s  hrůzy na tváři. Slyšel jsem, jak jí srdce začíná být jako kladivo, a sledoval jsem, jak ji  krev rychle stoupá do tváře, zbarvení teď měla červené. Opřela se o kuchyňskou linku a já jí uchopil na podporu, předpokládal jsem, že kdyby spadla tak jí chytím.Nechtěla říct nic jiného, její tvář vyjadřovala mnoho emocí, rozpaky, vztek a zlost. Byl jsem hned nespokojen za své činy, asi bych měl odejít?

 

" Moc se na mě zlobíš?" vydechl jsem pozorně.

 

 " Přijde na to!" vydechla. Odmlčel jsem se a čekal.

 

"Na co?" Naléhal jsem.

 

"Na to, co jsi slyšel!" málem vykřikla. Okamžitě se mi ulevilo, že se na mě nezlobí ale byl jsem naštvaný protože se bála, slyšel jsem něco co nechtěla abych slyšel.

 

 "Stýská se ti po mamince," zašeptal jsem. 

 

"Ještě něco?" zeptala se. Vzpomněl jsem si na mnoho nocí kdy jsem seděl v jejím pokoji a díval se jak spí. když řekla mé jméno, zaslala náraz potěšení skrze mne.

 

 "Říkala jsi, moje jméno," přiznal jsem se.

 

 Bella si povzdechla "Mockrát?" zeptala se. 

 

Potlačil jsem úsměv, "Kolik přesně je podle tebe mockrát? " Okamžitě vypadala zahanbeně.

 

 "Ach ne!" položila na mě hlavu. Položil jsem ruce kolem ní a dal jsem správné množství tlaku a přitáhl si ji pevně k hrudi. Dal jsem ji rty k uchu a zašeptal.

 

 "Nebuď z toho nesvá. Kdybych vůbec dokázal snít, zdálo by se mi o tobě. A já se za to nestydím." Přiznal jsem. 

 

Slyšel jsem, že Charlie vjel na příjezdovou cestu, a uvědomil jsem si, že  Bella to slyšela taky. Ztuhla v náručí a zjistila, že možná nebyla připravena předtavit nás, po tom všem.

 

"Měl by tvůj otec vědět, že jsem tady?" Zeptal jsem se.

 

"Nevím jistě..." zaváhala.

 

A já se pustil a běžel jsem rychle z kuchyně.

 

"Edwarde!"

 

 Bella na mě zavolala a já jsem se tiše zasmál. Charlie umístil klíč do zámku a otevřel dveře. Já jsem se pohyboval po schodech nahoru do ložnice s tak rychlým pohybem, že žádný člověk by mě neměl šanci vidět. Charlie vstoupil hlavním vchodem.

 

 "Bello?" zvolal.

 

 "Jsem tady" Bella odpověděla trochu zadýchaně.

 

 Slyšel jsem Charlieho kroky, vyšel ze dveří do kuchyně. Pořád jsem měl čas číst Charlieho myšlenky, i když bylo zřejmé, jak byl dnes večer,unavený a hladový.

 

 "Můžeš mi taky trochu nandat? Jsem utahaný jako kůň"

 

Přikývla.

 

 "Díky," řekl Charlie, a sledoval Bellu.

 

 "Jak ses dneska měl?" Bella spěchala se slovy mezi velkými sousty jídla, že by se nemohla dočkat, až mě znovu uvidí? Je to důvod, proč spěchá? Charlie věděl, že s Bellou něco je,ale stále nic neříkal.

 

  "Dobře. Ryby brali ... A co ty? Udělala jsi všechno, co jsi chtěla ?"

 

 "Ani ne - venku bylo moc hezky na to, abych zůstala doma."

 

 "Byl to hezký den," souhlasil Charlie. Skončila a jídlo zapila mlékem. A já se zasmál. Stál jsem v rohu jejího pokoje, vdechoval její vůni , zatímco jsem na ni čekal. Náhle se Charlie rozhodl říct něco o jejím chování, a já jsem pozorně poslouchal.

 

 "Spěcháš?" zeptal se. Charlie si představoval, že možná má v plánu jít někam s přáteli . A byl vlastně překvapen její odpovědí.

 

  "Jo, jsem unavená. Chci si jít brzy lehnout."Objasnila to. 

 

Byl přesvědčen, "Vypadáš tak trochu rozrušeně."

 

"Vážně?" odpověděla Bella.

 

"Je sobota," uvažoval Charlie. "Žádné plány na dnešní večer?" Zeptal se Charlie a snažil se zjistit, co se děje.

 

 "Ne, tati, jenom se chci trochu vyspat." Bella odpověděla trochu se zlostí v hlase.

 

 "Žádný z kluků ve městě není tvůj typ, hm?" Zeptal se Charlie, stále se snažil získat více informací. 

 

"Ne, žádný z kluků mi ještě nepadl do oka." řekla, a lehce zdůraznila slovo chlapec. Najednou jsem byl naštvaný ... ... nebo žárlivý, když jsem uslyšel Charlieho další myšlenku. Chce Bella ještě Mikea Newtona.  Mike by snadno proházel jednu dívku za druhou.To chtěl aby se líbil jeho dceři ?

 

"Myslel jsem si, že Mike Newton ... říkala jsi, že je přátelský." Charlie se usmál při té představě.

 

 "Je to jen kamarád, tati." řekla naštvaně. Žárlivost  ve mně zuřila. Hnusí se mi to dítě Newton. . 

 

"No, stejně jsi pro ně až moc dobrá." To je slabé slovo, pomyslel jsem si: "Počkej, až se dostaneš na vysokou školu, pak se teprv začni rozhlížet," Charlie byl rád, že s nikým nechodí, nebo si to myslel... kdyby jen věděl.

 

 "To mi připadá jakodobrý nápad," Bella souhlasila.

 

 Slyšel jsem, že Bella jde, pomalu s lehkými  kroky nahoru po schodech. Chtěl jsem běžet za ní, uchopit ji do náručí, a utíkat nahoru po schodech, abych nemusel ztrácet další sekundy od ní. 

 

"Dobrou, holčičko," Charlie zavolal.

 

 "Uvidíme se ráno, tati." Zvolala.

 

 Bella stále stoupá po schodech, pomalu, rozvážně pomalu, dokonce i já jsem se stal netrpělivým.Nakonec dosáhla  vrcholu schodiště a vstoupila do pokoje.  Nevšimla si mě, a já jen dál sledoval. Vykoukla z okna, dívala se dopředu a dozadu, zamžourala očima, a pak zašeptala: 

 

"Edwarde?"

 

 Během jejího hledání , jsem šel rychle do postele a tam ležel, s rukama za hlavou, aniž bych vydal jediný zvuk a pak  jsem se zasmál, a zašeptal: "Ano?" Otočila se tak rychle, že jsem  cítil vítr. Její vůně vletěla  na můj jazyk, když jsem se nadechl. To bylo úžasně sladké, a dvojnásobně lákavé. Její ruka se natáhla  a chytila se kolem krku, zatímco její srdce začínalo bušit nahlas. Usmíval jsem se.

"No tohle!" vydechla a rychle klesala k zemi.

 

 Našpulil jsem rty a snažil se zadržet smích, "Promiň." 

 

Její srdce tlouklo rychleji, "Jen mi dej minutku, abych si nahodila srdce." 

 

Posadil jsem se pomalu, abych jí znovu nezaskočil.  Naklonil jsem se a natáhl ruku, chytil ji za ruce a položil ji na postel vedle mě. Nechtěl jsem, aby  seděla na podlaze. A chci být blíž k ní, dodal jsem v duchu.

 

 "Co kdyby sis sedla ke mně?" navrhl jsem .Položil jsem ruku na její. "Co tvoje srdce?"

 

 "Ty mi to pověz - jsem si jistá, že ho slyšíš  líp než já."Řekla ironicky. Já se zasmál,byla to pravda. Seděli jsme tam v tichosti několik dlouhých vteřin. Poslouchal jsem pozorně její srdce,  to nakonec dosáhlo normální srdeční frekvence šedesát pět úderů za minutu. Jakmile se uklidnila   otočila se a podívala se na mě.

 

 "Můžu se chvilku chovat jako člově?" zeptala se.

 

 "Jistě," a pokynul jsem jí rukou na znamení, že by měla pokračovat.

 

 Dívala se na mě ještě chvilku. "Zůstaň," poručila. 

 

"Ano, paní učitelko." Odpověděl jsem, a v tu chvíli jsem ztuhl, na důkaz, že  nikam nejdu. Vstala z postele, popadla nějaké oblečení z podlahy, tašku a odešla z místnosti. Opustila mě a zhasla, ale to není problém, viděl jsem jasně i ve tmě. Její vůně byla stále příjemná a zhluboka jsem se několikrát nedechl. Slyšel jsem, jak dveře  hlasitě praštily, pravděpodobně dveře do koupelny. Slyšel jsem ji pod tekoucí vodou v koupelně. Po několika minutách, mě  vůně  praštila ... ona byla ve sprše. Její aroma plulo pod dveřmi ložnice až na můj nos, kolem celého mého  těla. Cítil jsem jí...  použila mýdlo a já jsem cítil její krev, jak ji voda ve sprše ohřívá.  Byl jsem nervózní že je to něco, čeho bych měl litovat. Měl bych utéct? Rychle jsem procházel všechny důsledky, které by  se mohly stát v této chvíli. Prosím, prosím, buď opatrný Aliciny myšlenky byly varováním. Šel jsem k oknu, kde jsem viděl Alici stojící mezi stromy, a zašeptal jsem:

 

 "Děkuji." 

 

"Rádo se stalo, Edwarde."

 

 Přestěhoval jsem se rychle zpátky do postele.Slyšel jsem, jak Bella doslova běží dolů po schodech. Zastavila se uprostřed.

 

 "Dobrou, tati, "zavolala na Charlieho. Charlieho myšlenky byly zmatené, a on byl pořád přesvědčen, že má něco v plánu.

 

 "Dobrou, Bello." zavolal na ní.

 

 Dveře ložnice se rozlétly,  rychle se otočila a zavřela dveře  pomalu. Usmála se na mě a já jí vrátil úsměv. Já Jsem se díval na její vzhled, její vlasy byly  ještě mokré ze sprchy a měla na sobě děravé tričko a šedé kalhoty, a ona byla naprosto ohromující. Zvedl jsem obočí a řekl, "Hezké.". Zamračila se. Měla z toho špatný pocit: "Ne, vážně ti to sluší."  Snažil jsem se to vysvětlit.

 

"Díky," zašeptala. Přešla pokoj a posadila se na postel.

 

 "K čemu to vlastně všechno bylo?" Zeptal jsem se jí.

 

"Charlie si myslí, že se chci  vyplížit  ven."Přemítala.Je vnímavá.

 

 "Aha," řekl jsem a snažil se mluvit, jako bych netušil, "Proč?" Natáhl jsem se a lehce ji zvedl bradu, abych mohl vidět její tvář, a přečtíst jí v očích co si asi myslí.

 

 "Zdá se, že je to pro tebe...mnohem snadnější být blízko ke mně," řekla. Byla to pravda, je to stále  snazší být kolem ní. Obávám se, že kdybych se od ní měl na  jakkoliv dlouhou dobu vzdálit že bych musel vymyslet výmluvu abych s ní mohl zůstat.Sklouzl jsem nosem k její čelisti a  jemně jí hladil po vlasech.  Celá se chvěla pod mým dotykem. Přestěhoval jsem  rty do dutiny pod uchem a lechce ji políbil. 

 

"Mnohem, mnohem snadnější," vydechla. Její puls tloukl.

 

 "Hmm." Zamumlal jsem jí do ucha. 

 

"Takže jsem si říkala ..." Bella začala mluvit, ale já jsem byl tichý. Začal jsem ji hladit po klíční kosti se svým prstem,ale byl jsem stále zvědavý.

 

 "Ano?" Vydechl jsem jí do ucha. Celá se zachvěla znova.

 

 "Proč to asi...tak je co myslíš?" hlas se jí třásl  radostí. Zasmál jsem se lehce, dýchal jí do ucha. Její puls se zvedl.

 

"Vítězství duch nad hmotou," vydechl jsem. Odtáhla se ode mě. Okamžitě jsem byl nervózní  udělal jsem  něco? Chtěl jsem, ji zpátky ke mně.Pak jsem ztuhl, strachem že  jsem udělal něco neuvěřitelně špatného. Sevřel jsem  čelist.Upřeně na mě hleděla. Já pomalu a vědomě uvolnil zuby. Co se děje?

 

"Udělal jsem něco špatně?"

"Ne -naopak. Přivádíš mě k šílenství." vykřikla. Byl jsem v tu chvíli v  euforii. Užívala si to stejně jako já. 

 

"Vážně?" Zeptal jsem se nadšeně. Úsměv se  postupně rozšířil po celém  mém obličeji.

 

"Mám ti zatleskat?" zeptala se.

 

 Můj úsměv se rozšířil, "Jsem jenom příjemně překvapený." vysvětloval jsem. "Za poslední sto let , nebo taky,jsem si nikdy nic takového nepředstavoval.Nevěřil jsem, že někdy najdu někoho, s kým bych chtěl být...jinak než se svými  bratry a sestrami. A tak když zjistím, že ačkoliv je to pro mě úplně nové, jsem v tom dobrý...v tom být s tebou..."

 

 Bella mě  přerušila : "Ty jsi dobrý ve všem." Jediné, na čem mi záleželo bylo   to, abych byl  s ní.Pokrčil jsem rameny a oba jsme se tiše smáli. "Ale jak to, že je to teď tak snadné ?" zeptala se, čistě ze zvědavosti  "Dnes odpoledne ..."

 

"Není to tak snadné," povzdechl jsem si: "Ale dnes odpoledne jsem byl stále ještě ... nerozhodnutý. Je mi to líto, bylo to neodpustitelné, takhle  se chovat." Vysvětloval  jsem.

 

 "Neebylo to neodpustitelné." Řekla.

 

"Díky," usmál jsem se, "Víš," pokračoval jsem,s očima od ní , aby nemohla číst zklamání, "nebyl jsem si jistý, jestli jsem dost silný ..." zvedl jsem ji ruku a přitiskl jsem si ji k obličeji, " a i když tam byla stále ta možnost, že třeba budu ...přemožen... " vdechoval jsem její vůni na zápěstí, "byl jsem...vnímavý. Dokud jsem si neudělal jasno, žejsem dost silný, že nexxistuje žádná možnost, že bych ti...že bych tě vůbec mohl..."

 

  "Takže teď už ta možnost naprsto neexistuje?" zeptala se s nadějí v hlase.

 

 "Vítězství ducha nad hmotou," opakoval jsem a usmál se.

 

 "Páni, to bylo snadné," řekla pobaveně. 

 

Neuvěřitelné, hodil jsem hlavou dozadu a zasmál se šeptem na strop. "Snadné pro tebe!" Řekl jsem jí a pak jsem se lehce dotkl prstem  špičky jejího nosu. Dotyk poslal elektřinu skrze mě, jako to dělá vždycky, když se dotýkáme.  Potřebovala pochopení však, že to nebylo vůbec snadné pro mne ,já  jsem bojoval s mnoha tužbami, když  jsem byl kolem ní tak jsem si nebyl jistý, jestli bych mohl trvale ,je všechny udržet v kleci.. 

 

"Snažím se," zašeptal jsem jí své myšlenky, "Kdyby to mělo být... příliš,jsem si celkem jistý, že budu schopen odejít." Řekl jsem   smutně.  Jak jsem  kdy mohl opustit tu nádhernou duši, teď, když jsem ji našel? "A zítra to bude těžší. Měl jsem tvoji vůni v hlavě celý den, a neuvěřitelně jsem znecitlivěl.Když od tebe teď na nějakou dobu odejdu, budu muset začít znovu.Myslím, ovšem, že ne úplně od začátku." pokračoval jsem.

 

"Tak tedy neodcházej, " prosila. 

 

Více než šťastný jsem odpověděl: "To se mi hodí," a usmál jsem se na ni  s milující tváří: "Přines  pouta - jsem tvůj vězeň." Zasmál jsem se tiše a omotal ruce kolem jejího zápěstí.

 

 "Zdáš se... optimističtější než obvykle. Takhle jsem tě ještě neviděla." řekla.

 

 "Copak to takhle námá být?" usmál jsem se. " Opojení první lásky a to všechno. Je to neuvěřitelné, viď, ten rozdíl mezi tím, o něčem číst, vidět to v kině, a zažívat to?"konstatoval jsem.

 

 "Velký rozdíl," souhlasila, "Je to silnější, než jsem si to představovala." 

 

"Například, pocit žárlivost. Četl jsem o něm stotisíckrát, viděl to herce pžedvádět v tisíci různých hrách a filmech. Věřil jsem, že jsem to pochopil dost jasně. Ale šokovalo mě to...." Zamračil  jsem se,  vzpomněl jsem si, jak všichni kluci ve městě mluvili  o Belle, "Pamatuješ  si na ten den, kdy tě  Mike pozval na ples?"

 

 Upřeně se na mě dívala. Přikývla: "To byl den, kdy jsi se mnou zase začal mluvit." 

 

"Byl jsem překvapený vzplanutím  hněvu, téměř zuřivosti, které  jsem cítil – zpočátku jsem nerozeznal, co to je.Byl jsem ještě popuzenější než obvykle, že nedokážu uhodnout, co si myslíš, proč jsi ho odmítla. Bylo to jenom kvůli tvojí kamarádce? Byl v tom někdo jiný?Věděl jsem, že nemám právo se o to starat. Snažil jsem se o to nestarat. A pak se začala tvořit fronta..." usmál jsem se "Čekal jsem, absurdně napjatý, abych slyšel, co jim odpovíš, abych sledoval tvoje výrazy.Nemohl jsem popřít úlevu, kterou jsem cítil, když jsem ti na tváři, jak tě to otravuje. Ale nemojl jsem si být jistý. To byla první noc, kdy jsem sem přišel. Celu noc, zatímco jsem se díval, jak spíš, jsem se potýkal s propastným rozporem mezi tím, co jsem věděl, že je správné, morální, etické, a tím, co jsem chtěl. Věděl jsem, že když tě budu nadále ignorovat, jak bych měl, nebo když na pár let odejdu, dokud odsud nezmizíš, tak jednoho dne řekneš ano Mikovi nebo někomu podobnému. To mě zlobilo. " 

 

"A pak," zašeptal jsem, "jsi  ze spánku řekla moje jméno. Mluvila jsi tak jasně, že jsem si zpočátku myslel, že ses vzbudila. Ale pak ses neklidně převalila, znovu jsi zamumlala moje jméno a povzdechla si. Ten pocit, ktrý mnou projel, byl ohromující, zdrcující. Poznal jsem, že už tě nemůžu dál ignorovat. "Během mého malého vystoupení, se Belle rozbušilo srdce...pokračoval jsem: "Ale žárlivost ... to je zvláštní věc. Daleko mocnější, než bych si myslel. A iracionální! Zrovna teď, když se tě Charlie zeptal na toho neřáda Mika Newtona... "Zavrtěl jsem hlavou.

 

 "Měla jsem vědět, že budeš poslouchat," zabručela.

 

 "Samozřejmě," řekl jsem.

 

" Ale vážně to v tobě tohle vzbudilo žárlivost?" zeptala se

 

 "Je to pro mě nové; křísíš ve mně znovu člověka, a všechno cítím silněji, protože je to čerstvé." Snažil jsem se vysvětlit své myšlenky.

 

 "Ale upřímně,  že tě tohle rozhodí, potom, co já jsem si musela vyslechnout, že Rosalie- Rosalie, vtělení čisté krásy, Rosalie - měla být pro tebe. Bez ohlednu na Emmetta, jaká já jsem proti ní konkurence?" Ušklíbla se.

 

 Cítil jsem pocit v hrudi ... žárlila na mě! Je to báječný pocit. "O žádnou konkurenci nejde," usmál jsem se. Její zápěstí jsem měl stále v ruce a já jsem si ji přitáhl blíž. Držel jsem ji na hrudi. 

 

"Já vím, že nejsem žádná konkurence" zamumlala mi do prsou. "To je ten problém."

 

Rosalie si myslí, že je lepší než ona? Šílený!Kdyby Rosalie věděla... a ona to pochopí, že Bellina krása zdaleka převáží krásu Rosalie! "Samozřejmě, Rosalie je svým způsobem krásná, ale i kdyby pro mě  nebyla jako  sestra, i kdyby k ní Emmett nepatřil, nikdy by nemohla mít desetinu, ne, setinu té přitažlivosti, kterou pro mě máš ty. Za téměř devadesát let, co chodím mezi svými, a tvými...celou tu dobu jsem si vystačil, myslel jsem, že jsem úplný sám v sobě, neuvědomoval jsem si, co hledám. A nic jsem nenacházel, protože jsi ještě nebyla na světě.  " Snažil jsem se jí vysvětlit, jak moc je pro mě důležitá.

 

 "To se nezdá moc fér," zašeptala, stále bezpečně zabalená v mém náručí, "Já jsem vůbec nemusela čekat. Proč bych to měla mít tak snadné?" ptala se potichu.

 

 "Máš pravdu," zasmál jsem se, "Měl bych ti to rozhodně znesnadnit." Pustil jsem jednu její ruku a opatrně jsem jí dal do své druhé ruky abych ji mohl hladit po mokrých vlasech, od temene hlavy k pasu." Ty musíš jenom riskovat život každou vteřinu, kterou se mnou trávíš, to jistě není moc. Ty se jenom musíš otočit zády k přirozenému, k lidskému,... to přece nic není, viď? "  Zeptal jsem se.

 

 "Nic zvláštního– nepřipadám si o nic ochuzená," zamumlala. 

 

" Ještě ne." Vzychl jsem si...Chvíli jsme jen tak seděli. 

 

"Co ..." začala se ptát. Pak jsem ztuhl, protože Charlieho myšlenky byly evidentní,  šel se podívat na Bellu jestli je v posteli. Pustil jsem její ruce, i když  mi to způsobilo bolest, ale přestěhoval jsem se do rohu místnosti.

 

 Najednou jsem si uvědomil, že Bella neměla tušení, co se děje, "Lehni si!" Zašeptal jsem vášnivě. Rychle se  zabalila  do své deky a lehla si na bok.Charlie  otevřel dveře jen o vteřinu později. Sledoval jsem,jak přehání každý nádech.  Zvedl jsem oči na Charliho. Stál tam celou minutu než zavřel dveře. Bella se nehýbala. Přestěhoval jsem se rychle k ní a objal jsem ji. Byl jsem okamžitě nedočkavý. Dal jsem jí rty k uchu: "Jsi příšerná herečka - řekl bych, že tahle kariéra pro tebe nepřipadá v úvahu ." Vydechl jsem.

 

 Zachvěla se, a pak odpověděla: "Sakra ," zašeptala. Držel jsem ji pevně u hrudi a začal jsem si pobrukovat  její ukolébavku, kterou jsem složil.

 

 Pak jsem zaváhal, "Mám ti zazpívat, abys usnula?" Zeptal jsem se.

 

"No jasně," zasmála se, "Jako kdybych mohla spát, když jsi tady!" 

 

"Vždycky spíš," připomněl jsem jí.

 

"Ale to jsem nevěděla, že tady jsi," řekla trhaným hlasem.

 

 Byla to pravda. Netušila, že jsem tu byl celé noci. Nechtěl jsem odejít, tak jsem se rozhodl pro  kompromis to bylo nejlepší, "Takže jestli se ti nechce spát ..." vydechl jsem jí do ucha. Měl jsem jiné představy kolik  věcí bychom mohli dělat. Nedokázal jsem si představit, jak bych se cítil, kdybych ale  ztratil kontrolu...

 

 "Jestli se mi nechce spát ...?" odpověděla.

 

Zasmál jsem se šeptem: "Co chceš tedy dělat?" Bella na okamžik zaváhala.

 

"Nejsem si jistá," řekla nesměle.

 

 Nemohl jsem za ní udělat to rozhodnutí... to ona se musela rozhodnout ... je to její volba, a musí to být vždy její volba. "Pověz mi, až se rozhodneš," odpověděl jsem a pomalu jsem vdechoval její vůni na krku.

 

"Myslela jsem, že jsi otupělý?" řekla Bella.

 

"Jenom proto, že odolávám vínu, neznamená to ještě, že nedokážu ocenit buket." zašeptal jsem, "Máš silnou květinovou vůni, jako levandule...nebo frézie...Sbíhají se z toho sliny."

 

"Jo, je to svátek, když mi nikdo neříká, jak chutně voním." odpověděla a já se potichu zasmál a povzdechl jsem si. 

 

 "Už jsem se rozhodla, co chci dělat, chci o tobě slyšet víc," řekla mi.

 

 To bych mohl zvládnout, "Ptej se na cokoliv" pobídl jsem ji. 

 

Na chvíli se odmlčela: "Proč to děláš?"zeptala se zvědavě s planoucím hlasem: "Pořád nechápu, jak se můžeš tak usilovně snažit odolávat tomu co...jsi. Prosím tě, nepochop to špatně, samozřejmě jsem ráda, že to děláš. Jenom nechápu, proč by ses měl vůbec snažit."

 

 Nebyl jsem si jistý, jak na to odpovědět, musel jsem přemýšlet, jakým  správným způsobem, to vysvětlit, " To je dobrá otázka, a nejsi první, kdo se takhle ptá. Ostatní - většina našeho druhu, kteří jsou celkem spokojení tím co jsme - se také diví, jak žijeme. Ale víš, jenom proto, že se s námi...nějak zacházelo...neznamená to ještě, že se nemůžeme rozhodnout se nad to povznést - pokořit hranice osudu, který nikdo z nás nechtěl. Snažit se udržet co nejvíc té základní lidskosti, co můžeme . "  Vysvětlil jsem jí.

 

Bella se ani nepohnula.Chvíli jsem čekal pak mě napadlo že už může spát. "Usnula jsi?"

 

"Ne." šeptala.

 

"Je to  všechno, nač jsi byla zvědavá?" Přemýšlel jsem.

 

Zakoulila očima, "Ne zcela."

 

"Co ještě chceš vědět?"

 

 "Proč dokážeš číst myšlenky - proč jenom ty? A Alice, když vidí do budoucnosti ... proč se to děje?"zašeptala.

 

 Pokrčil jsem rameny ted jsem opravdu nevěděl, jak na  otázku odpovědět.Přemýšlel jsem jen  vteřinu, "My to vážně nevíme.  Carlisle má takovou teorii ... věří, že si všichni přinášíme  něco z našich nejsilnějších lidských rysů do dalšího života, kde se to zesílí...jako naši mysl a naše smysly. Myslí si, že už ze života jsem musel být citliví k myšlenkám lídí kolem sebe. A že Alice měla nějakou jasnozřivost, ať byla kdekoliv."

 

"Co si on přinesl ze života, a co ostatní?"

 

Carlise přinesl soucit. Esme si přinesla schopnost vášnivě milovat. Emmett  přinesl sílu. Rosalie svou ... houževnatost.Nebo tomu můžeš říkat paličatost," uchechtl jsem se, " Jasper je velmi zajímavý.On byl ve svém prvním životě dost charizmatický, dokázal ovlivňovat lidi kolem sebe, aby viděli věci jeho způsobem.Teď je schopný manipulovat emocemi lidí kolem sebe - například uklidit místnost plnou lidí, nebo naopak vzrušit letargický dav. Je to velmi důmyslný dar. " Ležela tam, velmi tichá a klidná. Možná, že usnula.Čekal jsem pár minut, než se zeptala.

 

 "Takže kde to všechno začalo? Chci říct, Carlisle změnil tebe, a pak někdo musel změnit jeho a tak dále ..." Ptala se na nemožné otázky. 

 

Snažil jsem se myslet logicky: "No, odkud ty pocházíš?Z evoluce?Ze stvoření?Nemohli jsme se my vyvinout stejným způsobem jako ostatní druhy, šelma a kořist? Nebo, jestli nevěříš, že  celý tenhle svět mohl vzniknout jenom jen tak od sebe, což je i pro mě sotva přijatelné, ja to tak těžké uvěřit, že ta samá síla, která stvořila jemného žraloka křídlatého i bílého lidožravého, tulení mládě i dravou kosatku, mohla stvořit oba naše druhy splečně? " 

 

"Tak abych v tom měla pořádek - já  jsem to tulení mládě, ano?" zeptala se.

 

"Ano." Zasmál jsem se a dotkl jsem se rty jejích vlasů. "Jsi připravená jít spát?" zeptal jsem se "Nebo máš nějaké další otázky?"

 

"Jenom tak milion nebo dva."

 

 Je to úžasný pocit , že o mně chtěla všechno vědět. "Máme zítra a pozítřek a popozítřek ...," slíbil jsem  jí. Věděl jsem, že od tohoto okamžiku, jsem ji už nikdy nechtěl pustit. 

 

"Víš jistě, že ráno nezmizíš?" zeptala se.

 

"Neopustím tě." a můj slib je bezpodmínečný.

 

" Tak tedy dnes večer ještě jednu..." Neviděl jsem ji červenat se, ale cítil jsem jak se jí krev řítí do obličeje a slyšel jsem její puls.

 

 Okamžitě jsem byl zvědavý. "Jakou?"

 

Ona odpověděla ihned: "Ne, zapomeň na to. Rozmyslela jsem si to."

 

 "Bello, můžeš se mě zeptat na cokoliv.Pořád doufám, že to bude méně frustrující, že neslyším tvoje myšlenky. Ale je to stále horší a horší." prosil jsem. Neřekla nic, ani se nepohnula, "Prosím!" 

 

Zavrtěla hlavou.

 

"Jestli mi to neřekneš, tak si budu myslet, že je to  něco horšího než to ve skutečnosti " pohrozil jsem.

 

"No," začala

 

 "Ano?"řekl jsem.. 

 

"Říkal jsi, že Rosalie a Emmett budou mít brzy svatbu... Je to ... manželství ... stejné jako u normálních lidí?" byla červená. Věděl jsem, že se  červenala, vůně její krve byla silnější v její tváři. Její puls ještě závodil.

 

"Na to míříš?" zasmál jsem se.

 

Zavrtěla se ale neodpověděla.

 

  "Ano, předpokládám, že je to v podstatě  samé. Jak jsem ti říkal, máme většinou těch lidských tužeb, jenom jsou schované za tužbami mnohem mocnějšími. " řekl jsem.

 

 "Aha" vydechla Bella. 

 

Okamžitě jsem byl zvědav. "Jde ti o něco konkrétně, nebo jsi jenom zvědavá?" Zeptal jsem se.

 

 "No, opravdu jsem přemítala..." zaváhala, "O tobě a o mně... jednou ..." Její věty se odmlčely.

 

 Pak jsem ztuhl.Co kdybych jí zabil!?  "Bojím se, že to... to ... u nás nepůjde." Řekl jsem, velmi vážně.

 

 "Protože  by to pro tebe bylo příliš těžké, kdybych byla tak  ... blízko?" říkala si potichu.

 

 "To je rozhodně problém. Ale to jsem nemyslel. Jde o to jen, že  ty jsi tak měkká, tak křehká. Když jsme spolu, pořád se musím hlídat...abych ti neublížil. " Natáhl jsem svou dlaň a položil ji na její tvář. "Kdybych moc spěchal...kdybych jen na vteřinku přestal dávat pozor, mohl bych natáhnout ruku, abych se dotkl tvého obličeje, a omylem ti rozbít lebku. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi. Nikdy, nikdy si nemůžu dovolit  ztratit kontrolu, když jsem s tebou." Vysvětlil jsem jí a doufal, že si uvědomila, že bych jí nikdy neublížil, a proto - jsem nikdy nchtěl ztratit kontrolu. 

 

Neodpověděla.

 

 Její mlčení bylo sklíčující. "Bojíš se?" Zeptal jsem se.

 

" Ne. Jsem v pohodě." lhala hladce.

 

 Myslel jsem na to na chvíli. Měl jsem své vlastní otázky. "Promiň mi teďmou zvědavost," řekl jsem mírně, "ale už jsi někdy ...?" Nechtěl jsem dokončit větu v naději že ona  si uvědomí na  co jsem se ptal.

 

Odpověděla okamžitě, "Samozřejmě,  že ne." červenala  se "Říkla jsem ti, že jsem tohle k nikomu dřív necítila, ani nic, co by se k tomu blížilo ." 

 

"Já vím. To jenom, že znám myšlenky druhých lidí. Vím, že láska a tělesná touha nejdou vždycky ruku v ruce." Vysvětlil jsem.

 

  " Pro mě ano.Teď jsem ráda, že pro mě vůbec existují. " povzdechla si.

 

 Přitáhl jsem ruce kolem ní  a vdechl její vůni do plic, nechal ji hořet v krku, "To je pěkné . Alespoň tuhle věc máme společnou. "Být s někým jiným  než s Bellou by  bylo pro mě nepochopitelné.Mám pocit, pocity tak úžasné a stálo za to si počkat. 

 

"Tvoje lidské instinkty...No, přiadám ti v tom ohledu vůbec přitažlivá?"

 

Zasmál jsem se a zlehka ji prohrábl skoro už suché vlasy. "Možná nejsem člověk, ale jsem muž."

 

Najednou zívla. Byl jsem vzhůru, ale ona se potřebovala vyspat.

 

 "Odpověděl jsem  na tvoje otázky,teď bys měla spát," naléhal jsem.

 

 "Nejsem si jistá, jestli dokážu usnout." 

 

Zlomilo mi to srdce se jí zeptat, ale vždycky Bella  to musí  rozhodnout, "Chceš, abych odešel?"  byl slyšet smutek v mém hlase.

 

 "Ne!" Málem vykřikla.

 

 Zasmál jsem se, a začal jsem být zase veselý..  Začal jsem ji znova broukat ukolébavku do ucha . A znovu než Bella  nezačala dýchat  hluboce. A pak začala mumlat.