Kapitola 15. - Zpět a vpřed

Myšlenky Billyho Blacka byly přinejmenším urážlivé. Vřelo to ve mně stejně, i když jsem uháněl domů. Byl utvrzen v tom, že jsem nebezpečný pro Bellu. HA! Nebezpečný pro Bellu, teď ne. Teď jsem byl nebezpečný pro něj. Kdyby tam nebyla Bella, hned bych se vrátil  do jeho auta .... Vzpomněl jsem si na pohled v Billyho obličeji. A něco mi řeklo, že kdyby Billy byl řidičem namísto jeho syna, udělal by tutéž věc s mým Volvem. 

  

Chabě jsem zaparkoval auto na našem trávníku a jedním dechem jsem se téměř vyřítil ven dveřmi. To se rychle stalo normálním, ale nikdy jsem neodešel tak rychle. Obvykle čekám, dokud Bella neusne. Takže moje náhle nepřiměření nechalo Emmettovo široké oči vykulené, když jsem zmizel do lesa tak rychle, že jsem ani nezachytil jeho myšlenky. Později mu to budu muset vysvětlit, tím jsem si byl jistý. 

K domu jsem se dostal v rekordním čase a našel jsem si místo ve stínu blízko stěny. Chtěl bych mít možnost slyšet to dost jasně. 

  

A mohl jsem. Slyšel jsem Charlieho a Billyho jak se dohadují o jejich výletu zarybařit. Ale Billyho myšlenky na to nebyly zcela zaměřené. Stále myslel na Bellu vedle mě, v mém autě, ale obraz byl špatný. V jeho mysli jsem vypadal nebezpečný. Jako predátor. Vrah. Skoro jsem zavrčel. Ale pevně jsem sevřel ruce do pěstí a zatnul čelist. No měl ve všem pravdu. Samozřejmě, že měl. 

  

Zaměřil jsem se opět na Charlieho myšlenky, snažil jsem  zjistit, zda existuje nějaký zájem v jeho mysli o mé rodině. O mně. O Belle a mně. O nás ... 

  

Nebylo to o nás. Tiše jsem si vydechl. Bella a já jsme byli dva velmi odlišné subjekty. Rozdíl není lichotivý. Pomyslel jsem si ponuře. 

  

No Charlie se, zdá se, nyní zaměřený na hru, když vešla do pokoje Bella s tím chlapcem, Jacobem Blackem. Hned mě jeho myšlenky zasáhly jako buldozer. Každá z jeho nevyzpytatelných myšlenek bylo šílené, zuřivé spřádání jak se dobýt Bellině pozornosti. Díval se na ni téměř nevhodně. Musel jsem bojovat s každým vláknem v mém nitru, abych nevyklopil dveře .... a jeho podvodnou hlavu mu neutrhl. 

Ale Belliny nejasné odpovědi mě dělali klidnějším. Dělalo mě to  kontrolovatelným, protože jsem měl chuť zničit toho protivného chlapce. 

  

Stál jsem tam jako socha po zbytek zápasu, když nakonec Billy a Jacob zamířili směrem ke dveřím. Přesunul jsem se rychle do stínu mimo dohled a poslouchal jsem. 

  

"Dávej na sebe pozor, Bello" řekl Billy. Jeho myšlenky byly více varovné než jeho slova. Nechal jsem mou hlavu padnout a zavřel jsem oči, dokud jsem čekal na jejich odchod. 

  

Jen co auto odešlo pryč, Charlie zavřel vchodové dveře, zamkl je a já jsem zůstal velmi klidný. Nechtěl jsem nic jiného než pokračovat ve svých nočních hlídkách a vyšplhat se do pokoje Belly jakmile zhasne světlo. Ale dnes v noci jsem si nebyl jistý, jestli by to byl dobrý nápad. Po dnešní  večeři, poté, jak jsem viděl toho netvora očima někoho jiného ... vyvolalo to ve mně strach. Nebál jsem se o sebe, ale o ni. Pouze o ni. Vždy jen o ni. 

 

 

Nevím, jak dlouho jsem tam stál a znovu přemýšlel, co je správné a co nesprávné, ale jak jsem otevřel oči, připraven na běh domů, byl jsem zdráv myšlenkou, jak stojím u Belly v jejím pokoji. Zavrtěl jsem hlavou a vzdal se. Znovu. 

  

Ráno bylo stejné jako to předešlé. Utíkal jsem domů, převlékl se a vrátil se zpět k Belle. Ale předtím, než jsem znovu mohl proklouznout, Alice mi připomněla, že dnes musím s ní předčasně opustit školu. Lovecký výlet. Nemohl jsem si pomoct, usmál jsem se s vděčností na mou malou sestřičku. 

  

Charlie už odešel a já jsem zaparkoval na jeho místo. Tentokrát jsem vypnul motor a stáhl jsem okna. Hned jsem se usmíval, když si Bella nasedla vedle mě. Její vůně znovu naplní auto. 

  

"Jak ses vyspala?" Zeptal jsem se, mírně zmatený tím, že její srdce trochu poskočilo. 

  

Nemohl jsem si pomoct, ale byl jsem trochu arogantní, protože jsem věděl jak odpoví. 

  

"Dobře. Jak ses v noci měl ty? "Zeptala se. 

"Příjemně." Odpověděl jsem. 

"Můžuse zeptat, co jsi dělal?" Pokračovala. 

"Ne, dnešek je ještě můj." Teď jsem se usmál úplně. 

  

Opět byl tento den stejný jako předešlý. Ale mé otázky byly odlišné. Chtěl jsem vědět víc o lidech v jejím životě. A víc o jejích vztazích s nimi. Byl jsem však překvapen nedostatkem její romantické historie, ale i potěšen zároveň. V jídelně jsem chtěl vědět, proč tomu tak bylo. Nedokázal jsem pochopit žádný důvod, proč dívka jako Bella, měla nedostatek nápadníků. 

  

"Takže tys nikdy nepoznala nikoho, koho bys chtěla?" Snažil jsem se, aby to znělo pateticky nadějně. 

Zdála se být znepokojena, když odpověděla: "Ne ve Phoenixu." 

  

Ah, toto není dobré. Pomyslel jsem si, ale zároveň jsem se cítil potěšen. 

Zakousla se do své porce, když mi připomněla mou vlastní chuť k jídlu a záležitosti odpoledne. 

  

"Měl jsem tě dneska nechat jet autem." 

  

"Proč?" Vypadala téměř rozzlobeně. 

  

"Po obědě odjedu s Alicí." Odpověděl jsem jí potichu a sledoval její tvář, jako byl hněv nahrazen něčím, co vypadalo jako zklamání. Budu jí chybět? Mé mrtvé srdce téměř začalo znovu bít, ale její odpověď mi překazila veselý moment. 

  

"Aha.To nevadí,pěšky to není daleko. " 

  

"Nenechám tě jít domů pěšky. Dojdeme pro tvůj náklaďáček a necháme ti ho tady. "Odsekl jsem naštvaný touto myšlenkou. 

  

Zatvářila se zmatený-uštěpačně. "Nemám s sebou klíčky. A procházka mi vážně nevadí." 

  

Zavrtěl jsem hlavou ještě předtím, než to dokončila. Jak si může myslet, že bych ji nechal jít domů pěšky? "Tvůj náklaďáček tu bude stát y klíčky budou v zapalování- pokud se nebojíš, že by je mohl někdo ukrást." Zasmál jsem se a ona konečně souhlasila. 

  

"V pořádku." Řekla téměř jistým tónem. Cítil jsem se trochu namyšlený. Vždy je užitečné mít sestřičku s podivuhodnou schopností najít věci. 

  

"A kam vlastně jedeš?" Bellin hlas byl váhavý. 

  

"Na lov." Nikdy mě ani nenapadlo, abych o tom mluvil. Při Belle pravda vyšla automaticky. "Jestli s tebou mám být zítra sám, učiním všechna předběžná opatřen, která můžu." 

Jinak tě nakonec zabiju, samozřejmě. Jen aby si věděla, že o nic nejde. Vynechal jsem poslední část, ale věděl jsem, že to bude nebezpečné. "Můžeš to pořád ještě zrušit,víš." Prosím, zruš to. Udělej to. Řekni mi, že nechceš být se mnou sama. Řekni mi, že se bojíš toho netvora v mém nitru. Nech, ať tě tvé lidské smysly dostanou daleko ode mne, Bello. Udělej správnou věc. Protože já nemohu. Pomyslel jsem si přehnaně. 

  

"Ne, nemůžu." Bella přesně opakovala mé myšlenky. 

  

Odevzdaně jsem zamumlal: "Možná máš pravdu." 

  

"Kdy tě zítra uvidím?" Zeptala se Bella náhodně 

. 

"To záleží na tom ... je sobota, nechceš si pospat? " 

  

"Ne" odpověděla téměř přes mou otázku. 

  

Neúspěšně jsem se tlumeně zasmál nad její dychtivostí. 

  

"Tak tedy jako obvykle." Zeptal jsem se: "Bude tam Charlie?" Možná její otec 

bude doma a pomůže mi upevnit moji potřebu. 

  

Její odpověď zněla vítězoslavně: "Ne, zítra jede na ryby." 

  

Netvor v mém nitru vykoukl. "A když nepřijdeš domů, co si bude myslet?" Oh ano, teď opravdu vypadám jako plaz. Klidně jí řekni, že se plížíš její oknem, když spí. Doufejme, že to bylo pro ni dostatečné varování, aby ustoupila. Ale její tvář byla bez změn, jako kdyby měla tušení o mých záminkách. 

  

Odpověděla stabilně a volně: "Nemám  ponětí. Ví, že jsem měla v plánu prát. Možná si bude myslet, že jsem spadla do pračky. " 

 

 

Neuvěřitelné. Ona byla neuvěřitelná. Ušklíbla se na mě, jako kdyby mě požádala o další výzvu. Ale já jsem mlčel, jen jsem jí opětoval pohled. 

  

"Kam dnes jdeš na lov?" Zeptala se mě Bella, překvapivě ležérním tónem na tuto nestandardní téma. 

  

"Do jakékoli rezervace, kterou najdeme" podařilo se mi říct. 

"Proč jedeš s Alice?" 

  

Protože Alice tě miluje tak jako já. Zamračil jsem se a rozhodl jsem se pro méně otevřené odpovědi. "Alice mě nejvíc... podporuje. "To fungovalo. 

  

Vypadala být nervózní když pokračovala. "A ostatní? Co oni? " 

  

Byli by raději, pokud bych tě zabil a přenesl se přes to. Další odpověď, kterou jsem musel změnit. "Většinou nevěří." 

  

Podívala se za sebe na stůl, kde seděli moji sourozenci. 

  

Idiot. Pomyslela si Rosalie a já jsem se ji snažil blokovat. 

  

Emmett se smál a snažil se nedívat. Netušil jsem, že sledovat tě, jak pátrat po dívce bude tak zábavné! 

  

"Nelíbím se jim." Bella přerušila moje mračení se na Emmetta. 

  

Zdála se být raněná touto myšlenkou. Snažil jsem se co nejlépe uklidnit její nejistotu, ale mohla by být správně umístěna. "V tom to není. Nechápou, proč tě nemohu nechat na pokoji." 

  

Zamračená se teď otočila zpět na mou tvář a odpověděla: "Ani já to nechápu, když jsme u toho." 

 

 

"Říkal jsem ti- ty se vůbec nevidíš taková jaká jsi. Nikdy v životě jsem nikoho podobného nepotkal. Fascinuješ mě. "A znovu, vysmekla se mi zoufalá pravda. 

  

Čtení Belly obličeje se stávalo lehčím. Usmál jsem se a sledoval jsem, jak se její výraz změnil. Myslela si, že lžu. 

  

"Když má někdo takové výhody, jako mám já," Poklepal jsem si na čelo, abych jí to připomněl. "dokáže chápat lidskou povahu daleko lépe. Lidé jsou předvídatelní. Ale ty...nikdy neuděláš, co očekávám.   

Teď jsem byl zmatený jejím výrazem nevole a rozpaků. Ale ona otočila hlavu zpět k mé rodině. 

  

Rozhodl jsem se, že jí pomůžu, aby mě lépe pochopila. "Tohle se dá vysvětlit velmi snadno. Ale je  toho víc ... a není snadné to vyjádřit slovy ... " 

Oh, to je správné. Edwarde, řekni jí všechno. Máš nějakou představu, jak nebezpečné to všechno je? Rosaliiny myšlenky se ke mně dostaly rychle a hlasitě. Obrátila se mračící na Bellu. A ty jsi riskoval pro to bezvýznamné lidské děvče. Možná potřebuješ trošku zatlačit nebo možná mohu ...- zavrčel jsem jedním výdechem na její myšlenky. 

  

Bella se otočila znovu ke mně a přes její obličej proběhl zmatek a strach. 

  

Teď jsem musel vysvětlit Rosaliina chování. "Je mi to líto.Ona má jenom starost. Víš ... nebylo by nebezpečné jen pro mě, kdyby poté, co jsem s tebou strávil veřejně tolik času ... "Už jsem se na ni nemohl dívat. Podíval jsem se dolů na stůl a nebyl jsem si jistý, jestli bych mohl dokončit větu. 

  

"Kdyby co?" Bella naléhala. Samozřejmě, že jsem ji nemohl odmítnout. A ona měla právo vědět, jaký by mohl být její osud. 

  

"Kdyby to skončilo... špatně "Nechal jsem mou tvář padnout do dlaní. Ani jsem se nepohnul. Myslím, že by to mohlo být. Ta slova potřebovala vědět, aby už konečně pochopila nebezpečí, ve kterém byla. Mírně překvapený, jsem ucítil její ruku, jak se ke mně natahuje, ale nechala ji klesnout na stůl. Bella chtěla .... utěšit mě?

 

"A  teď musíš odjet?" Zeptala se lhostejným tónem. 

  

"Ano." Odpověděl jsem, a když jsem zvedl tvář, její velké hnědé oči byly smutné při pomyšlení na můj odchod. Moje nálada se zlepšila. 

  

"Je to tak pravděpodobně  nejlepší." Začal jsem, vzpomínat  na naši další hodinu. "Pořád nám na biologii zbývá potrpět patnáct minut tohoděsného filmu- myslím, že už bych to nesnesl.  

Alice se potichu za mnou zjevila. "Alice" řekl jsem, aniž jsem se odvrátil od jejího obličeje. 

  

"Edward" Alice odpověděla a pak tiše dodala: Přestaň být tak dramatický. 

  

Rozhodl jsem se seznámit je. "Alice, Bella - Bella, Alice." 

  

"Ahoj Bello" Zatrilkovala Alice a usmála se na ni. "Je hezké tě konečně poznat." Věnoval jsem Alice varovný pohled. Překročila již hranice. 

  

"Ahoj Alice" řekla Bella plaše. 

  

"Jsi připravený?" Alice namířila svou otázku na mě. 

  

Stále jsem byl na ni naštvaný odpověděl jsem stroze: "Skoro. Sejdeme se v autě. " 

Bez odpovědi Alice opustila jídelnu. 

  

"Měla bych říct 'užij si to' nebo to tak neprožíváš?" Zeptala se Bella a otočila se, aby se na mě podívala. 

  

"Ne, 'užij si to' funguje stejně dobře jako cokoli jiného." Řekl jsem a upřímně jsem se na ni usmál.

"No, tak si t tedy užij." 

  

"Budu se snažit. A ty se snaž být v bezpečí, prosím tě. "Varoval jsem. 

  

"Bezpečí  ve Forks - to je tedy  výzva." Řekla sarkasticky. 

  

"Pro tebe to je výzva." Jak málo o sobě věděla. "Slib mi to." Přesvědčoval jsem. 

  

"Slibuji, že se budu snažit být v bezpečí.Dnes večer budu prát - to by mělo být plné nebezpečí. " 

  

"Nespadni do pračky." Řekl jsem jí posměšný tónem. 

  

"Vynasnažím se." 

  

Vstal jsem. Bella mě následovala a povzdechla si. "Uvidíme se zítra." 

  

Vypadala nešťastná a já jsem věděl proč. Protože jsem cítil totéž. (Věděl jsem, že ji uvidím dříve, než ona mě.) 

  

"Připadá ti to jako dlouhá doba,viď?" 

  

Přikývla a potvrdila to, co jsem si myslel. 

  

"Ráno tam budu." Řekl jsem a natáhl jsem ruku, abych ji pohladil po tváři. Když jsem si uvědomil, co jsem udělal, otočil jsem se a šel pryč bez dalšího slova. 

  

Alice byla v autě. Usmála se, když jsem přicházel. Byla jako v extázi, že se dnes mohla setkat s Bellou. Jak kdyby to bylo pro ní zelené světlo. Ještě neměla volnou ruku. Zakřenil jsem se nad její myšlenkou. 

Domů jsme šli v tichosti ... z mé strany jsem nemohl kontrolovat Aliciny myšlenky. Ale věděl jsem, že kdybych něco řekl, tak to jen zhorší obraz v její hlavě. Zaparkoval jsem auto v garáži a vydal jsem se do domu s Alice jen o krok za mnou. Esme byla v jídelně a Alice prošla kolem mě a políbila ji na tvář. Pak se obě otočily a podívali na mě. Posunul jsem se na místě a dal jsem si ruce do kapes. Nedokázal jsem se setkat s jejich pohledy a začal jsem se dívat na špičky  bot. Neříkali, ale jejich myšlenky byly zcela identické. Ani jedna z nich na mně neviděla chybu. Neměli na to tak myslet. Byly si jisté, že bych nezničil Carlislovo učení. Moje prsty našli v pravé kapse víčko, když jsem se podíval na Esme. V jejích myšlenkách jsem viděl svou tvář. Vypadala zoufale, téměř prosebně. V okamžiku byla po mém boku a položila mi ruku na obličej. 

  

"Neselžeš Edwarde." Zkoušela mě utěšit. "Jsi silnější, než si myslíš, synku." 

  

"Má pravdu Edwarde," Alice dodala. "Opravdu si myslíš, že bych tě nechala samého s Bellou, kdybych viděla, že jí ublížíš? To bych nebyla schopna snést stejně jako ty. " 

  

"Myslím, že máš pravdu Alice, ale ..." Nemohl jsem se přinutit, abych vyslovil mou nejistotu nahlas. Podíval jsem se na Esminu čistou, rozhodnou tvář a pak na Alicinu, jak bych jim to měl říct, když mají ve mně svou víru? Nemohl bych to pokazit. Ne, nemohl. Nechtěl. Neměl bych ... 

  

"Už bychom měli jít Edwarde. Belle za chvíli skončí hodina. "Alice přerušila mé myšlenky. 

"Ano, samozřejmě." Řekl jsem příliš formálně. A spěchal jsem  ven a věnoval jsem Esme poloviční úsměv. Opět otevřeně zářila. 

  

S Alice jsme došli k Bellině domu, vzhlédla na mě a utíkala vzít klíč zpod okapu. Byl jsem jí v patách, ale uvnitř jsem ji nesledoval do pokoje Belly. Bezradně jsem se procházel po chodbě čekáním na Alice, dokud nenajde klíč. Byla zpět v okamžiku. 

  

"Připraven?" Zeptala se svým vysokým hlasem. 

  

Podíval jsem se dovnitř do domu ještě jednou, protože předtím jsem ho viděl jen v tmě. Povzdechl jsem si a zamířil jsem ke dveřím. "Nezapomeň vrátit klíč pod okap, Alice." Zavolal jsem za sebou, ale její odpověď ke mně přišla od Bellina auta. "Všechno hotové." Ušklíbla se na mě. 

Sedl jsem si na sedadlo řidiče a Alice mi podala klíč, když vklouzla vedle mě. Byli jsme na půli cesty do školy, když Alice promluvila: "Edwarde, já též Bellu miluji, to víš. A nemohla bych to nechat jen tak, kdyby se jí něco stalo. " 

  

Zůstal jsem tiše. 

  

"A víš také, jak se teď cítí Jasper. Nerozumí tomu, ale neudělá žádný vedlejší krok. " 

  

"Ano Alice, ale možná Emmett a Rose ..." 

  

Přerušila mě "Emmett si myslí, že jsi blázen, samozřejmě, ale je neškodný." No mlčela, když přemýšlela o Rosalie. 

  

"Rosalie je nepřátelská vůči mně stejně jako její myšlenky vůči Belle." Odsekl jsem zpět na její myšlenky. 

  

"Hmmm. Ano, Rosalie. Ona jen potřebuje ... čas. To je vše. Brzy na to přijde. Ona to prostě ještě nevidí, ale já ano. "Její hlas nebyl přesvědčivý a její myšlenky ji zradili. Rosalie byla problém. Tím jsem si byl jistý. 

  

Dorazili jsme do školy a její náklaďák jsem zaparkoval snadno. 

Alice vyskočila ven a čekala na mě. Vypnul jsem motor a klíč jsem nechal v zapalování. Pak jsem vytáhl pero z mé zadní kapsy a hledal jsem v přihrádce papír. 

"Na zemi za tvým sedadlem" Pomohla mi Alice. Podíval jsem se na ni napůl se mračící, ale ona se jen nevinně usmála. Našel jsem poznámkový blok, jednu stránku jsem vytrhl a hodil jsem ho znovu za mne. Přemýšlel jsem, co napíšu, ale rozhodl jsem se, že jen jednu věc, kterou potřebuji, aby Bella udělala, dokud ji znovu uvidím.

 

 

Dávej na sebe pozor.

  

Papír jsem složil, vystoupil z auta a položil jsem ho na sedadlo.